20. august – V polovici júla som bol týždeň na lodi s Rudom Hajdúčikom a jeho Ženou Zuzkou.
Rudo je lezec, člen GLK – Geriatrického lezeckého klubu. Členstvu v tomto klube sa teším aj ja už štyri roky. Keď som bol s Civettou II v roku 2014 v Brazílii, pri surfovaní na lezeckých stránkach v internetovej kaviarni som narazil na tento jedinečný klub. Ihneď som kontaktoval Vlada Lineka, jedného zo zakladateľov klubu, ako sa dá pridať. Vlado mi poslal mimoriadne náročné podmienky, ktoré som musel splniť:
- záujemca o členstvo musí mať záujem stať sa členom
- záujemca musí mať minimálne 50 rokov
- záujemca musí ešte stále aspoň príležitostne liezť po skalách
- záujemca nesmie liezť lepšie ako zakladajúci členovia klubu
- záujemca musí mať nejaký zdravotný neduh spojený s vekom
V poslednom bode stačilo mi čestné prehlásenie, že v noci musím ísť na záchod.
Rudo má nielen dušu horolezca ale aj telo. Trénuje a lezie, kedy sa len dá. A to nielen na skalkách, ale aj v Tatrách a Alpách. A to celkom nedávno a jeho výstupy majú vysokú výpovednú hodnotu. Ale… Pred dvoma mesiacmi pri zjazde spadol z bicykla a zlomil si kľúčnu kosť. Tak so ženou skúsili loď. Bol to týždeň pohody, oddychu a plachtenia v ľahkom vetre zo správneho smeru.
Na ostrove Erikousa sme síce na kotve prečkali búrku
Ale inak bolo slniečko, kúpanie sa, skvelé rozhovory a samozrejme nechýbal čerstvý chlebík
Ruda vystriedal Pepo Kadlčík, ktorý bol na plavbe z Karibiku na Azory pri návrate z plavby okolo sveta. Prišiel so svojou sestrou Jitkou,
Jej mužom Jirkom
a synom Honzom.
Doniesli mi prekrásny darček.
Pepo mi v minulosti veľa pomohol s roznymi prácami na lodi a ani tentokrát to nebolo inak. O tom ale napíšem budúci týždeň. Nieže by som bol lenivý, ale prípravy na najbližšiu plavbu mi zaberajú veľa času, na počudovanie, najviac za počítačom. Tak si materiál z leta na články rozdeľujem, aby tu čosi bolo a ja som to mal rýchlo hotové.
Aby tu toho ale bolo viac, pridávam sem Pepov článok, ktorý napísal po preplávaní Atlantiku a ktorý pre jeho krásu vyšiel aj v mojej knihe. Kto pozná, nech si pripomenie. Kto nepozná, nech si vychutná.
Zápisky suchozemce:
Touha po nabytí zkušeností na otevřeném moři byla větší a větší. Ptal jsem se, četl a stále nic. Ale jak se říká, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A utrhlo se. V Lisabonu jsem se před kamarádem Fúzem z Bratislavy zmínil, že bych ten Atlantik někdy rád přeplul. Fúzo odvětil: ,,Moj Vlado to jazdí, keď sa dohodnete, on ťa zobere“. Tomuto sdělení jsem na poprvé věnoval pouze malou pozornost. Když mi však v aplikaci Yellow Brick lokalizoval loď, pochopil jsem, že to není sranda. Za pár dní jsem seděl v bratislavské kavárničce a naproti mě chlapík, který říká: ,, Som Vlado, dohodnuté, čakám ťa v Brazílii okolo mája, budeme v kontaktu, rátaj tak 10-14 dní.“ A zmizel ve víru velkoměsta. Od té chvíle jsem zneklidněl. V Avaryachtu jsem koupil samonafukovací vestu a učil se v ní spávat. Stránka Civetta se stala denní četbou a já se viděl na otevřeném moři. Jednoho dne přišla krátká zpráva: ,,Pepa chystaj sa z Azor na Gibraltar Jún, potrebuješ 14 dní.“ Oj, Jún už jsem měl obsazený. Tak odpovídám, Jún nedám, nešel by Máj? Odpověď byla rychlá: Máj, 3 týždně Karibik – Ponta Delgada. Tři týdny jsem ale na dovolenou neměl, co teď? Odmítnout bylo nemyslitelné! Rezervace letenky tedy proběhla neprodleně. V práci mi vyšli vstříc s neplaceným volnem a tím bylo rozhodnuto o osudu, není cesty zpět, musím jet:-) Před odletem jsem pořídil jachtařský oblek, má batožina: 80 L taška, 20 L baťoh, dokladovka, spacák. Byl jsem v klidu, mám snad vše. Taxíkem jsem se dopravil k Vladovu domu a nastoupil, do jeho auta. Na letišti jsem čekal, kdy Vlado vytáhne nějaké zavazadlo. Trochu mě znepokojilo, že má jen tašku na notebook. Rozhodl jsem se, že se nebudu vyptávat na zbytečnosti. Když jsem nastoupil do letadla směr Karibik, v ruce spacák s nápisem ARKTIDA, tak se rakouská turistka obrátila na letušku a ptá se ,,Was ist es? Wir sind auf die Karibik oder Klondaik fliegen“? Po krátkém vysvětlení jsme nakonec vzlétli. V Sint Maartenu jsme si vychutnali přistání na jedné z nejkratších přistávacích drah světa.
V maríně jsme spatřili legendu jménem Civetta II. Čekala vyvázaná u mola. Bylo patrné, že se přivítání neobejde bez drobného remcání, bodejď by taky ne, týden zaparkovaná bez větrání a lidské přítomnosti byla trošku navlhlá. Párkrát zaskřípala, zahoupala se a zavrněla. Spolu s Vladem a s Petrem jsme jí však okamžitě věnovali péči a tak nás nechala v klidu přenocovat. Jelikož se do kajuty nevlezu, spím rád na palubě a tak jsem si první dny v přístavu pěkně užíval. Zásobovali jsme, vařili, opravovali, doplňovali.
12.5. 2015 11:00 den D hodina H. Civetta byla připravena k vyplutí – dle příručky Sám na moři, jsem se nastříkal sprejem proti žralokům a zvednutý most nás pouští na oceán. Pro mě první zkušenost, první míle, první hodiny na oceánu. Aktuální předpověď a historické záznamy ukazovaly na plavbu v délce 18 max. 20 dnů. Vítr foukal dle plánu, vlny 2-3 m. Máme za sebou pár hodin úžasného plachtění, když si mě Neptun volá k rozhovoru. Zhruba po dvou hodinách intenzivních debat tváří tvář k hladině, uvázaný k lodi a překlopený přes zábradlí, reaguji na každou další vlnu stejně, vidí, že se ode mě kloudného slova nedočká, tak trochu zvolňuje. Vyjadřuji touhu plavat zpět, 30 mil, to snad doplavu. Žádám tedy kapitána o opuštění lodi. Divně se na mě podíval, podal mi Kynedril a řekl: ,,Neboj sa, to bude dobré.“ (Originál zněl trochu jinak, v denním tisku je jej však možné reprodukovat až po desáté hodině. Sporadický záznam zní asi takto: č..t…j…m…t…m…v…p…. Z uvedeného je tedy zřejmé, že jsem pokračoval dál.)Poté mě spolu s Petrom přivázali na lavici v kokpitu a do rána jsem spal. Ráno mi bylo lépe a mohl jsem plnit základní povinnosti člena posádky. Vítr foukal, můj stav se zlepšoval. Pobyt v kokpitu však vítězil před podpalubím. Za dva dny na vítr 270 mil. Počítám čas a míle a říkám si, to můžeme být za 16 dní na Azorech, super, to stihnu zajet mezi akcí v Norsku do Zlína. Další dny jsem byl již schopen pomáhat s vařením, údržbou lodě a spát v kajutě č.2, tedy v komůrce pro hosty. Nebyl jsem tam sám, spolu se mnou tam bydlel ještě Parasailor, náhradní kosatka, a síťky na sušení hub. Po instalování mé tašky do kajuty se do postele dostávám takovým zvláštním pohybem připomínající skládání dřevěného dvoumetru. Když si konečně lehnu, říkám si, to je paráda, kdyby se loď převrátila, tak moje šance vyhrabat se ven je téměř nulová. To se mi však jen zdálo, když slyším: Rýchlo, hoď to sem, toto od.., toto chyť, Pepa, kde si? Tak jsem stál na palubě rychleji, než bys řekl švec a v ruce držel pět různých lan. Když musíš, tak musíšJ. Cesta probíhala dle plánu. Na motor jsme překonali plánované bezvětří a směřujeme k tlakové níži od severu. Ráno však ze salonu vychází Vlado a říká: ,,To nei dobré, to nie dobré…“ Říkám si, co se děje? ,,Ta voda v tanku je slaná.“ Odvětí. Tak to je průser, pomyslím si, že nebyla dobrá na chuť, to jsem věděl, ale slaná se mi nezdála, sám jsem uzávěr třikrát kontroloval. Shodujeme, že zvláštně chutná, tedy spíš nechutná, ale slaná není, bo by nám slané kafe přece nechutnalo. Když jsme tedy vodu určili za neslanou, byli jsme v pohodě, až do chvíle než Vlado stáhl předpověd počasí. Avizovaný vítr od severu na mapě nebyl. Chyba přenosu? Znovu stažení dat a zase tam není. Počkáme, co bude za hodinu. Za hodinu tam však taky není. Kde tedy je? Širší záběr předpovědi ukazuje, že se tlakové níže tlačí na sever. To od doby Kolumba nikdo nezažil. Co mohlo zahnat tlakové výše na sever? ,,To může být jedině silný hurikán přicházející od Afriky“ říká Vlado. Že bych byl klidný, se říct nedá, ale už jsem zažil ledacos, tak i s hurikánem je potřeba se vyrovnat. Dle příručky Sám na moři jsem se tedy nastříkal sprejem proti hurikánům a čekal, co přijde. Za dvě hodiny Vlado oznamuje: ,,No pozri na to, to nie je hurikán, však ta tlaková výša sa zbláznila, veď ona ide na sever.“ Pohled to byl pro jachtaře žalostný, totální bezvětří na pět dnů. Nafta zbývá na šest dnů, za námi necelých 1000mil. Co teď? ,, Kedy že mosíš byt v Norsku?“ zeptal se Vlado. 4.6. 2015 odpoledne, říkám. Vlada jsem pak půldne neviděl, když vyšel ze salonu, povídá:,, Urobíme to takto: Teraz to otočíme sem, deň motor, tu chytněme tento vietor, ten nás posune sem, a odtial počkáme pol dna na motore a chytneme toto, to možeme ist na plachty 60°a potom sa nám dá toto. Neboj sa, stihneš to!“ Až když jsem stál pevnýma nohama na zemi, pochopil jsem, že Vlado je WINDHUNTER a že stránky jako windguru či windfinder čerpají zprávy právě od Vlada. To jak vše předpověděl a spočítal, ještě dodnes nechápu, zvláště když vidím, že jsme se pohybovali s lodí o délce 45 stop na území o rozloze Evropy. No kdo umí, umí. Předpověď jsme stahovali každý den několikrát, naftu jsme sledovali častěji než výskyt cicavců a párkrát jsme přepočítali zásoby jídla a pití. Bezvětří, které následovalo pár dalších dní, umožnilo provést na lodi spoustu práce, včetně výměny plachet, oleje v motoru, opravy windpilota, atd. Mě s Petrem dalo šanci se naučit pracovat se sextantem a navigovat dle něj. 18 den plavby mám noční hlídku, zatímco doposud se loď i když pomalu stále přibližovala k cíli, najednou se údaje na logu začaly zvyšovat. Z podpalubí slyším: „Tak mu nic nehovor, on to stejně nepozná a my to jebneme priamo na Kanáry.“ Mě však neošálíte, myslím siJ Koukám na moře a vidím směrovku: Cape Verde rovně 600 mil a Azory doleva 1300 mil, říkám si, ha chlapci, na kanáry se Vám zachtělo! Vlado s Petrem mě trochu znepokojovali i tím, zda jsou to skutečně lidé. Vlado byl totiž schopen v podpalubí číst a jíst současně, což pro mě byl nadlidský výkon. Petr zase chodil stále jen v plavkách, bez nutnosti zahřívat tělo nějakým dalším oblečením, to se mi taky nějak nezdálo. Stav nafty ukazoval pod půlku nádrže a vítr stále neměnil směr. Tři hodiny ráno, ručička větrosměru se otáčí! Mám Vlada vzbudit? Budím ho a říkám: ,,Vlado, je to tu, točí se!“ Vlado stál vedle mě rychleji, než jsem čekal. ,,Otočme tedy!“ Točíme loď a údaj na logu se začíná snižovat.
Po 23 dnech kotvíme u Horty. Když jsem na tváři Vláda a Petra viděl úsměv při spatření pevniny, ujistil jsem se, že jsou to lidé. Na letišti otáčím svůj pohled směrem na oceán a říkám si, že to byl jen sen. Bylo to úžasné a pro mě osobně dost náročné, nikoliv fyzicky na námahu, ani psychicky. Ale odkývat si těch 23 dní dá tělu zabratJ
Vám kdo jste se účastnili, všechna čest. Vy kdo přemýšlíte nebo můžete plout –neváhejte! Ze břehu jsou tyto věci těžce popsatelné a vysvětlitelné. Také jsem si uvědomil, co znamená slovo ,,Kapitán“ a co znamená slovo ,,kamarád“, to je třeba ten, kdo ti půjčí komůrku, aby ses mohl trochu prospat, když už si totálně vyčerpaný a padáš na to, čím jíš.
Díky Vladovi a Petrovi, že mě nenechali na břehu, ani na oceánu. Díky Fúzovi za zprostředkování . Díky všem lidem kolem, za umožnění absolvování této akce.
Co říct závěrem? Snad jen, že trpaslík je dobrý plavec, ale dlouho nevydrží!
Pepa Kadlčík v.r. PoSuJ
.