Pepov príspevok

Pepo Kadlčík zo Zlína bol v posádke Civetty II na plavbe z Karibiku na Azorské ostrovy, v máji 2015. Po krátkom čase mi poslal článok opisujúci jeho pocity počas plavby. Ten sa mi tak zapáčil, že som ho zaradil do svojej knihy „Oboplával som svet”.

Teraz, po štyroch rokoch sa to všetko opäť opakuje. Pepo plával s nami Z Grónska na Island a opäť mi poslal svoje dojmy. Sú veľmi pekne opísané a ja nevidím inú možnosť, ako ich zverejniť v šťavnatej češtine. Vďaka Pepo!

Zápisky suchozemce II aneb Severní vítr je krutý

A toto vezete na co? Ptala se jasným hlasem příslušnice celní  správy při pohledu na dvě kila slaniny a bryndzy v mém příručním zavazadle směr Kodaň.  Jedu do Grónska uvařit chlapům na loď halušky odpovídám klidně. Vidím jak se chystá zmáčknout bezpečnostní tlačítko a přivolat ochranku. Skutečně, je to tak, vysvětluji a rozvíjím debatu. Od tlačítka upouští a říká, no dobrá, leťte!
Po návratu z Atlantiku 2015 jsem uvažoval o přestěhování do Džungarské brány jako nejvzdálenějšího místa od moře. Nicméně se tak nestalo a po čase se mi začalo zase k moři chtít jezdit. Po pár mílích v Chorvatsku a Řecku ovšem slova kapitána Vláda opět nahlodávají mysl. Z pohodlí domácího křesílka opět fotky a záznamy deníku Civetty II vypadají jako pohodové a neuvěřitelné příběhy tisíce a jedné noci. Při návštěvě Civetty II v Řecku v létě 2018 jsem se však nechal unést při dobře připraveném Souvlaki a po vypití pár Mythosů myšlenkou proč opět někde nevyplout. Vlado začal jmenovat cíl trasy 2019. A když řekl Nuuk, tak jsem nějak divně zareagoval a on říká, ok takže rátam s Tebou. No a byl jsem zase v pr….li.
 
31.8. 2019 poskakuju po Civette a hledám své uplatnění, nakonec ho nacházím při čerpání vody podobajícímu se požárnímu cvičení oddílu Soptík. Pro naplnění pitné vody do nádrží je potřeba rozmotat cca 2×50 m požární hadice a napojit do ořezané petky, která slouží jako vpusť do lodě. Rozborka a sborka hadice zaberou cca hodinku a když se z lodě ozve jasné ,,voll” a Civetta vyfoukne přebytečnou vodu jako velryba, je jasné, že můžeme kohout zastavit. ,,Odviaž to, nie to, hento, toto nie, tamto!” Z pokynů je zcela jasné, kdo co má udělat a tak odrážíme od břehu. Hurá na širé moře. V eufórii dobře zvládnutého požárního cvičení si nevšímám stavu kolem, naštěstí ale nejsem u kormidla, takže to co nás minulo mě pouze vyděsí, srážku nezpůsobí. Těsně kolem nás do přístavu vplouvá něco, čemu náš stožár sahá tak do jedné třetiny. Ze zádi lodě se ozve jen klasickým německým přízvukem – WTF. A to WTF je tedy asi 100 metrová rybářská loď vracející se do přístavu, která nás míjí v těsné blízkosti.
Před námi je Labradorské moře. Mlha jak u Brčálníku, dala by se krájet, moře klidné. Zalézám do podpalubí a beru sprej proti mlze, snad to pomůže. Valíme do nedaleké vesničky, kde podle slov kapitána a Rafla pohodlně natankujeme naftu u mola. V Nuuku bysme ji totiž museli nosit v bandaskách a to se nám nechce.  Večer za plného slunečního svitu, jak je ve zdejším kraji zvykem,  předávám službu Palimu a padám do spacáku, moře mírně houpe, a já pln dojmů, usínám spánkem nemluvněte. Do spacáku lezu na lehko, jak jsem zvyklý v červenci. Po dvou hodinách se ale ukazuje, že jen tak nalehko je dobré spát, ale ne v Labradorském moři. Probouzí mě chlad a třepe se mnou zimnice. Do háje, co to je, říkám si. Myšlenky však nelze dále rozvíjet, neboť slyším dusot po palubě. Ha jsme u mola a čepujeme naftu pomyslím si. Dusot a hluk se zvyšuje. Nikdo mě však nebudí tak vymýšlím jak se zahřát. Oblíkám spoďáry a vtom již patrně slyším, že něco není úplně v pořádku. Z paluby zaznívá kombinace slovensko německých a německo slovenských výrazů, které lze jen těžko publikovat. Volný překlad by zněl asi takto:,, Safra,safra, do zadku, do zadku, safra, do předku, do předku, prasátko, safra, prasátko, kde jo to milované molo?” Veď pred dvomi rokmi tu bolo. O tom zda bolo či nebolo, můžeme vést debaty. Skutečnost je, že tam kde mělo být není. To už vidím na vlastní oči. Vyluxoval jsem cukřenku, aby tělo dostalo rychlou energii a už stojím na palubě. Vůbec jsem nechápal co se děje, ale dle pokynů a ukazování už stojím v řetězu naší posádky v pozici pod molem a podávám kanystry. Prázdné na břeh – plné na loď. Přes dvě rybářské lodě přeneseme  250 litrů nafty. Nahrazujeme tak čerpací hadici, které je u mola co neexistuje. Proč se místní rozhodli molo rekonstruovat právě v červenci 2019 po 300 letech jeho existence nikdo neví, ale je to tak. Náhody prostě existují. Má pozice je na rybářské lodi, přímo pod vedlejším molem. Funguji jako výtah. Dotýkám se nějakého kusu železa na té rybářské lodi a ono je teplé. Do háje, říkám si, kus teplého železa v této zimě, co to je? Berme to na naši loď! Pak se dívám pozorně a vypadá to jako výfuk, aha, že by před chvílí přijel a chladl mu motor? To není výfuk, to je komín, ale že by nechal puštěné kamna a odešel? Vždyť po lodi už minimálně hodinu dupeme a nikdo se neobjevil. Bandasky s naftou byly naplněny až po okraj a my se pomalu odvazujeme od lodí a vyplováme. Podívám se na tu rybářskou loď s teplým komínem a krve by se ve mně nedořezal, ocelový střešní zákryt, po kterém jsem hodinu dupal se pomalu otevírá a nazvedává. Očekávám, že se vysune zevnitř hlaveň dvojky a je po mě. Nebo snad samotný Jack Sparrow nebo Barbossa nebo snad Davy Jones? Ano únava mě již úplně pohlcuje, blouzním. Naše loď odplouvá a tak kdo uvnitř byl, zůstane jen v mojí bujné fantazii.
Du si zkusit lehnout a v tom se dozvídám, že za 10 minut začíná moje služba. Hodím do sebe rychle ještě cukr a du na to. Padají mi oči, padám celý, přilepuji víčka izolepou, když v tom přichází Allan a říká: ,, budem tuná, keď chceš ísť spať, choď.” Záchrana života č. 1 – díky Allan – usínám. Ráno na dotaz, kde je ten po…ný cukor, tedy cukr, který zažil milostný vztah, se snažím svalit vinu na mravence. Jelikož ale na lodi žádní nejsou, snažím se přesměrovat pozornost na velryby. Co to tam v dáli je? Říkám, není to velryba? Celá posádka se dívá tím směrem a že došel cukr již nikomu nevadí.
Po dvou dnech motorování mezi ledy a přibližování k Mysu Bouří se ve mně celkem nic nebouří.  Ledy jsou monstrózní a vyvolávají respekt, při nočních hlídkách hledím jak čerstvě vyoraná myš a vědom si odpovědnosti za posádku a loď skáču z jedné strany na druhou a snažím se rozpoznat ve splývajícím horizontu ledové kry. Pomůže sprej proti ledům? Pořídil jsem ho v místní drogerii jako ICECREM. Záhy se však ICECREM ukazuje jako obyčejná zmrzlina. Tato zkušenost mi dodává obrovskou sílu, jsem sám na palubě, kolem tisíc ledů a oni klidně spí. To je symbol velké důvěry, nechat suchozemce samotného na palubě. Nemůžu nic podcenit, lítám z jedné strany na druhou, chvíli se přivazuju, pak odvazuju. Čučím dopředu, do boku, přes dalekohled, bez dalekohledu. Když vylézá z podpalubí hlava Paliho obrovsky si oddechnu. Jdu spát s pocitem polárního badatele.  Ochránil jsem Civettu ochránil jsem posádku!
Po zkušenostech hovorů s Neptunem 2015 jsem byl tentokrát velmi opatrný, už bych to zažít nechtěl a proto se ostražitě vyvarovávám situací, kdy by k rozhovoru mohlo dojít. Zdá se, že jsme si toho tenkrát řekli opravdu hodně, tak je asi naposlouchaný dost a já jsem v klidu. Dokážu dole vařit i žít, dokonce si i něco přečíst. Prudím sice v salonu a nespím v přední kajutě, nicméně raději si vyslechnu pár uštěpačných poznámek posádky, než bych zase visel přivázaný na laně přes zábradlí.
 
Před mysem bouří se několikrát plán trasy změní. Dva vyjednavači Pali a Allan se pomalu sesedají kolem kapitána a původní plán na obeplutí Mysu Bouří se mění na pohodovou plavbu fjordem v délce cca 8 hodin. ,,Sehr gut” zní z podpalubí. Promptně klidné hladiny fjordu využívám, obsazuji kuchyni a vařím halušky. Halušek, špeku a bryndzy je dost, tak posádka vypadá spokojená. Snad jen ten kefírek, kdyby byl, pobrukuje Pali. Ale poznal jsem, že Pali je celkově takový trošku nespokojený se stávajícím stavem, tak říkám: ,,Jo a můj kuchař dává do kachní paštiky mandličky!”
Opouštíme klidné vody fjordu a před námi se otevírá oceán, zcela nekompromisní vodní plocha, která dává najevo, že plavky na této plavbě netreba. Na péřovou bundu oblékám ještě jachtařský komplet. Teplota kolem nuly a cca 6 dní před námi. Máš cos chtěl, říkám si, ,,Keď bolo somárovi dobre, išiel sa na ľad šmýkať” vzpomněl jsem si na slova Jožo Ráža z jednoho koncertu. No ale z tepla domova se zážitky nezažívají. Vstup na oceán nás hned nakopne čerstvým větrem a jak jinak než od severu a mírně proti než potřebujeme plout. Po dvou dnech plutí nás odklání proud a vítr mírně pod cílový Island. Nedělám z toho žádné ukvapené závěry, z roku 2015 jsem na drobné odchylky zvyklý.
Každých šest hodin hlásíme polohu, směr lodi a počasí na Gronskou pobřežní stráž. Jak zjišťuju, jsou po té aplikace předpovědi větru v našich chytrých telefonech aktualizovány právě těmito daty. Vlado ví jak mi dodat odvahy a po stažení aktuální předpovědi se na mě otáčí a říká: ,,No pozri sa na to, veď táto červená, čo tu bola je ešte červenšia.” Po shlédnutí mého výrazu pochopil, že na to musí politicky: ,, veď smer to má lepší, to je v pohode, budeme tam rýchlejšie.” Tato slova mě zcela uklidnily, tak jsem si více přitáhl lano jímž jsem byl v salonu uvázaný o vant a zkoušel spát. Slovo zkoušel je namístě, spát se nedalo.
 
Jednoho večera dřímu opět v salonu a občas pokouknu po mapovém plotru. Kurňa, máme směr rovnou na sever, přitom bysme měli mít skoro východ? Slyším kapitána jak nahlas přemýšlí: ,,Severný pól, no tam som ešte nebol, keď že to tuto je…me na toto, tu sa trocha pomotáme, tak za pár dní sme tam. Ako to ale urobiť, aby si nevšimli?” Koukám jak se snaží přeprogramovat ploter, při čemž vymazává track aktuální trasy. Přejmenovává Severní pól na Reykjavik a nastavuje kurzor. Ráno směřujeme tedy směr kurzor a on si pochvaluje, jak nám to ubíhá. Posádka se však začíná zajímat, jak je možné, že máme vynulovaný log? Zasedá komise a hledá se viník. Guilty – zní o každém členu posádky. Průzkumem časové osy se však ukazuje, že v kritickou hodinu měl službu sám kapitán, zde si však guilty nikdo neodváží vyslovit. No nic, říká: ,,kurz je dobrý, ideme ďalej.” Neklidný Pali s Allanem však přistupují opatrně k iPadu a porovnávají mapy Navioncs s přeprogramovaným ploterem Raymarine. ,,Ty Vladuško,” hovorí Pali. ,,Počůvaj, tu mi dačo nesedí. Reykjavik je tuná a Tvoj waypoint je tu kdesi v r..i. “(jinde). Kapitán začíná tušit zradu a říká: ,,Počuli ste ten nezvyčajný zvuk v motore?” Motor je během pár minut rozebraný a každý má hlavu zaměstnanou divným zvukem, takže kurz je vedlejší. Po té co se ukázalo, že ten divný zvuk vyluzuje pekárna na chlebík, se posádka začíná bavit opět o kurzu. Kapitánovi nakonec nezbylo než loď otočit směrem na skutečný Reykjavik a rvát se další dva dny se silným větrem. Opět rád konstatuji, že kapitán Vlado je windhunter a to s jakou přesností určil naši trasu vzhledem na vítr je až neuvěřitelné. Všechna čest!
 
V silném větru nejsem schopen moc jíst a můj pokus zajít do podpalubí pro něco k snědku skončil málem ztrátou lodě, jelikož jsem proletěl z jedné strany na druhou jak megadělová koule a při tom si narval achilovku pod dveře Ralfovi kajuty, které jsem málem rozlomil napůl. Když pak na lodi něco bouchlo, ozvalo se z kajuty Ralfa ,, weider Pepo!?” ,,Nien, der Wal ! Vylézám radši nahoru do kokpitu a jsem už pěkně vyhládlý, no nic, lepší hladový než zabitý, říkám si, když se vynoří hlava Paliho z podplaubí s dotazem: ,,Dá si niekto polievku?” Jááááá zařval jsem tak silně, že nás to vychýlilo z kurzu o dva stupně. Horká polívka zapůsobila jako balzám, záchrana života č.2 – díky Pali.
 
Když ty chlapi kolem sebe pozoruji, říkám si, kde mám rezervy? Pali vychází z podpalubí vždy vysmátý, Allan používá v jakémkoliv počasí mokasínky, Ralf je schopen ve vlnách usmažit řízky a o kapitánovi už jsem dávno přesvědčen, že je delfín srostlý s Civettou. Každému z nich však na tváři vyvstává mohutný úsměv, když se objeví první břehy Islandu, což mě utvrzuje, že jsou to také lidé avšak s trochu posunutými vjemy na houpání, zimu, atd.  No ať je to jak chce, nutno říct, že každý z těch chlapů mi cosi opět do života přidal a že to byla super posádka.
 
10.8. 2019 Bezpečně přistáváme v Reykjaviku a obrovská radost z pevné půdy pod nohama se nedá ničím nahradit! Záchrana života č. 3 – díky kapitáne!
 
Díky všem kdo přispěli možnosti mé účasti na této plavbě.
Zvláště pak:
Neptunovi, že nás opět udržoval v bdělosti
Měsíčníkovi, že svitem měsíce prosvěcoval mraky, aby bylo vidět ledy
Větrníkovi, který nám hnal dobrý vítr do plachet.
Slunečníkovi, že občas prosvítil mlhu a vlil úsměvy do našich tváří
Večernici, že zkracovala dobu šera na minimum a my jsme tak mohli plout naplno
 
Došlo i na píseň Severní vítr je krutý. A povídka Dobití severního pólu čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909 zde nabírala na reálném významu, došlo i na píseň do nepohody
Polární noc, má zvláštní moc,
Každého přepadne smutek

Díky tedy i Vám páni skladatelé a režiséři a divadelní herci, pomohli jste překlenout drsné chvíle severní cesty:-)
 
Pepa v.r. suchozemec (zde na pólu se nemusí uvádět celé tituly)
 
P.S. Řeknu ti Karle, to se s tím výletem na Kokořín vůbec nedá srovnat:-)